Отокар Бржезина (1868 - 1929): "Майка ми"
25.03.2014
МАЙКА МИ
Премина майка ми разкаяна, сирота
през дни без цвят, без аромат, без трепет:
плодът изсъхна на дървото на живота,
прекърши се, остана само вкус на пепел.
На нищетата песъчинките се впиха
в красивото лице, в очите се вдълбаха,
постлаха пътя ѝ като пустинен вихър
а сводът на вълните им ѝ беше стряха.
Под бремето на дните рамене наведе,
посърна младостта ѝ от съдба коварна,
смъртта целуна тя, в мига последен
шептяха устните слова на благодарност.
Стоеше в храма на колене в упоение
сред гробен аромат на свещи пред олтара
и дъжд от утешение и изкупление
на своята душа в потира бе събрала.
Самата светлина, си днес, о, майко моя,
ти, в огъня на Тайнствата стрела от злато!
Знам, близо си, макар да глъхне сред покоя
звукът на името ти, носен от вълната.
На твойта хладна мъртва кръв съм бледо цвете,
от влагата във твоя поглед разцъфтяло:
с целувка вля горчилка в моя ден несретен,
остави ми в наследство болестна отмала.
И щом зелена полунощ света огрява,
от гроба ти се вдигаш, лягаш ти при мене;
в дъха ми ритъма на твоя дъх долавям
и във вълните на гласа ми тихо стенеш.
Във вените ми твойта топлина се стича,
в очите ми проблясва твоят тъмен поглед,
от твоя дух лъчът на вярата мистична
премина в мен като изгарящ кървав огън.
Тъй както твоят път, и моят е сиротен:
без цвят е моят ден, без аромат, без нега:
плодът изсъхна на дървото на живота,
обвеян с твойта сянка, падам аз от него.
MOJE MATKA
Šla žitím matka má jak kajícnice smutná,
den její neměl vůně, barev, květů, jasu:
plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,
bez osvěžení trhala se stromu času.
Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehal
a řezal do očí a v slzách zánět hasil,
jak samum v závějích se v její cesty sléhal
a ve svých vlnách umdlené jí sklenul asyl.
Pod tíží tmavých let svou nakláněla šíji,
žeh práce žíravý jí z nervů svěžest leptal,
smrt svoji líbala, a v těžké agonii
ret její s úsměvem jen slova díků šeptal.
Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění
v hrobových vůních voskovic a před oltáři
a vonných útěch déšť i visi vykoupení
v své duše kalich chytala jak rosnou záři.
Ó matko má, dnes v světlo proměněná,
ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska
Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména
na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka!
Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem,
jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal:
chuť trpkou života svým vlíbala’s mi retem
a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal.
A půlnoc zelená když svítí nočním tiším,
ty z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš;
v svém dechu známý rytmus tvého dechu slyším
a vlnou mého hlasu oživená kvílíš.
V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla,
tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil,
žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla,
v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil.
A jako tvoje kdys, i moje cesta smutná:
bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu;
plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,
tvým stínem ovíván se stromu trhám času.
първа публикация
превод от чешки: Жоржета Чолакова
гравюра: Франтишек Билек (1872 - 1941)